Apache mění život

 

III. ročník

Třetí ročník projektu Apache mění život, jenž si vytkl za cíl pomoci lidem, kterým osud nepříznivě zkřížil cestu, vstoupil do své další etapy. U příležitosti předávání kol novým ambasadorům značky Apache, které proběhlo ve středu 14. 6. 2017 v prostorách pražského Kayak Beach Baru, byli z mnoha desítek kandidátů vybráni tři hlavní aktéři projektu, jež byli odměněni elektrokoly přesně odpovídajícím jejich potřebám. Cílem projektu je nejen pomoci účastníkům navrátit život do těch správných kolejí, ale také ukázat všem ostatním, že elektrokolo může být skvělým pomocníkem při řešení mnoha tíživých situací.


Třetí ročník projektu Apache mění život odstartoval zkraje letošního jara a zapojit se do něj mohl skutečně každý. Přihláška byla podmíněna zasláním krátkého motivačního dopisu s vysvětlením, jak by elektrokolo mohlo být danému zájemci prospěšné. Silných životních příběhů se sešlo na několik desítek a vybrat mezi nimi bylo opravdu mimořádně složité. Porota, v níž společně zasedli brand manager Apache Bicycles Lukáš Bárta, zástupce marketingu značky Štěpán Pleskač a jeden z patronů projektu, předseda spolku Cesta za snem Heřman Volf, se radila několik dlouhých hodin, než konečně dospěla k výsledku.

Koho jsme vybrali?

Prvním aktérem projektu je Pavlína Holubcová, matka, jež se stará o dospělého syna Martina trpícího zákeřnou Duchennovou svalovou dystrofií. Porotu dále zasáhl příběh Judity Klosákové, která po zdlouhavé onkologické léčbě nedávno podstoupila náročnou výměnu kyčelního kloubu. Neméně emotivní byl dopis Rudolfa Žiaka. Toho před lety srazil opilý řidič a způsobil mu kompresní frakturu posledního obratle páteře s doživotními následky. Jak sami můžete vidět, vybraná trojice si již v životě prošla lecčíms a my pevně věříme, že právě elektrokola jim mohou alespoň zčásti odlehčit od každodenních starostí.

Jak jsme začali pomáhat?

Elektrokola byla hlavním aktérům předána v sobotu 24. 6. 2016 v pražských Žlutých lázních, a to u příležitosti konání festivalu Pražské léto s Českou pojišťovnou, jehož pořadatelem je spolek Cesta za snem Heřmana Volfa. Záštitu nad předáváním elektrokol přijal známý novinář, televizní reportér a moderátor Tomáš Hauptvogel, který se sám po těžké nehodě na motocyklu dokázal vrátit zpět do plnohodnotného aktivního života.

A jak budeme pokračovat?

Cílem tohoto projektu je nejen pomoci vybraným účastníkům, ale také ukázat ostatním lidem s podobnými potřebami, že elektrokolo může výrazným způsobem ovlivnit jejich životy. Příběhy jednotlivých aktérů proto budeme bedlivě sledovat a prezentovat je prostřednictvím internetových stránek, sociálních sítí a mediálních partnerů projektu. A protože veškeré materiály využijeme také v propagační kampani, z účastníků projektu se na čas stanou oficiální tváře značky Apache Bicycles. Vybraní účastníci nyní budou mít tři měsíce na to, aby se s elektrokoly dokonale sžili a aktivně je používali v každodenním životě. Na konci projektu se za všemi aktéry vypravíme a podíváme se, jak právě jim elektrokola pomohla.

O projektu Apache mění život

Může elektrokolo obrátit život k lepšímu? S touto otázkou přichází projekt Apache mění život, jenž si vytkl za cíl pomoci lidem, kterým osud nepříznivě zkřížil dráhu. Uplynulé dva ročníky dokázaly, že elektrokolo může v životě pomáhat nebo ho dokonce úplně změnit. Nyní tento jedinečný projekt vstupuje do své třetí sezony. „Apache mění život“ není jen o pomoci zvrátit nepříznivý osud, ale také o motivaci dalších lidí, kteří se často ne vlastní vinou ocitli v tíživé životní situaci. Jako důkaz mohou posloužit již dva uplynulé ročníky, které pomohly zvýšit kvalitu života šesti přímým a mnoha stovkám nepřímých účastníků. Zapůjčená elektrokola dokázala vybrané aktéry vrátit zpátky do hry a stala se zdrojem mnoha neuvěřitelných zážitků a příběhů. A právě tyto příběhy posloužily coby motivace pro všechny další, kteří dosud marně hledali způsob, jak svůj život navrátit do těch správných kolejí. 

Na předchozí ročníky projektu se podívejte na zde.


 

HLAVNÍ AKTÉŘI PROJEKTU

Výdrž, odvaha a neskutečně silná vůle. Nepropadat panice, vydržet a bojovat, i když vrtkavé štěstí dlouho nastavuje jen svou odvrácenou tvář. Právě tyto charakterové vlastnosti jsou účastníkům projektu Apache mění život vlastní. Rudolf Žiak, Judita Klosáková i Pavlína Holubcová se svým synem Martinem mají za sebou velmi těžké chvíle, přesto nikdy neztratili naději v lepší zítřky. Ačkoliv jsou jejich životní příběhy protkány řadou dramatických momentů, nadšení zkoušet nové věci, snaha zůstat v pohybu bez ohledu na nepříznivé okolnosti je ani na malý okamžik neopouští. Elektrokolo jim v tom může výraznou měrou pomoci. Ve třetím ročníku projektu Apache mění život porotu nejvíce oslovili tyto tři osobnosti, jejichž příběhy vám nyní přinášíme:

 

Pavlína Holubcová a Martin Petrásek / Vrchlabí

Martin se narodil jako zcela zdravý kluk. Ve dvou letech mu lékaři při rutinních krevních testech zjistili progresivní genetické onemocnění, takzvanou Duchennovu  svalovou dystrofii. Jedná se o závažné neuromuskulární onemocnění, u kterého postupně ochabují všechny svaly v těle. Účinná terapie těchto progresivních svalových dystrofií prozatím bohužel neexistuje. Ještě do první třídy šel Martin po svých, do druhé už jel na invalidním vozíku. Dnes je odkázán na celodenní péči svých nejbližších a k životu potřebuje dýchací přístroj. Vloni úspěšně dokončil studium na střední škole, mezi jeho koníčky patří počítače a cestování.

Martin žije ve Vrchlabí společně se svým bratrem Davidem a maminkou Pavlínou. „I přes progresivní onemocnění se snažíme vést aktivní život. Cestujeme a taky trochu sportujeme. V zimě na lyžích, v létě na kole,“ vysvětluje Martinova maminka Pavlína. „Martin je nadšený cyklista, ale vézt vozík za běžným jízdním kolem je fyzicky velice náročné. Vyjet kopce je často nad naše síly,“ přibližuje Pavlína každodenní starosti života pod horami. „Moc by nám pomohlo, kdybychom Martinův vozík mohli zapřáhnout za elektrokolo. To by přišlo vhod nejen při výjezdech do kopců, ale společně bychom zvládli také delší trasy i celodenní výlety.“

 

Judita Klosáková / Praha

Život je jako jízda na kole, abys udržel rovnováhu, musíš být neustále v pohybu. Tak zní motto Judity Klosákové, mladé sedmatřicetileté ženy, která si ve svém životě prošla již mnoha zdravotními peripetiemi. „Je to neuvěřitelně pravdivý citát, ale zdravý člověk mu nepřikládá velký význam. O jeho pravdivosti naopak nepochybuje ten, kdo o možnost hýbat se přišel,“ vysvětluje vždy usměvavá brunetka. To, že čerpá z vlastních, bolestně nabytých zkušeností, snad ani nemusíme dodávat.

Zdlouhavou onkologickou léčbou prošla již během svých studií na střední škole. Zásluhou lékařů z motolské nemocnice tehdy vše dobře dopadlo a Judita mohla nastoupit na olomouckou univerzitu, kde se věnovala španělštině a rekreologii. „Tam jsem část studia absolvovala o berlích, protože mi jako následek dřívější léčby našli nekrózu kyčelního kloubu s tím, že mi ho budou muset výhledově vyměnit,“ vzpomíná Judita. S berlemi strávila další rok, dělaly jí společnost na sportovních kurzech i během cestování po Španělsku, kam se vypravila na stipendijní pobyt. Díky neustálému sportování a příkladné rehabilitační péči se operaci podařilo oddálit o dobých deset let. Před dvěma lety ale tělo řeklo dost, výměna opotřebované kyčle byla nevyhnutelná.

„Chůze. Vypadá to jako jednoduchá věc a samozřejmost, ale musíte se to naučit úplně znovu, od samého začátku. Musíte tělu začít znovu důvěřovat, musíte uvěřit, že vás noha udrží, a stoupnout si jen na ni, to chce kus odvahy. Jsem moc ráda, že se operace povedla a já mohu znovu vyrážet na výlety. Až teď, když se zase můžu hýbat, si uvědomuji, jak moc mi pohyb za celá ta léta chyběl a jak moc ho ke spokojenému životu potřebuji,“ svěřila se Judita. A právě cyklistika byla jedním z mála sportů, který jí lékaři po operaci výslovně doporučili. Zpět do kondice Juditě pomohl rotoped, ale jak sama dodává, pocitu z jízdy ve volné přírodě se jen tak něco nevyrovná. „Pokud by mi zatím mohlo dělat společnost vámi zapůjčené kolo, byla bych moc ráda. Chtěla bych se udržet v kondici, vrátit se na svou původní váhu a zkusit cestovat po Praze jinak. Zatím si totiž jenom sním o tom, že bych jezdila do práce na kole tak, jako to znám ze zahraničí. Trasu už mám vybranou: z Barrandova do Holešovic, přes Prokopské údolí a kolem řeky. A že mi to na kole bude slušet, to je předem jasné.“

 

Rudolf Žiak / Bratislava

„Všechno to začalo 11. září 1992…,“ vrací se osmapadesátiletý Rudolf Žiak z Bratislavy k okamžiku, který mu od základu změnil život. Byl tehdy se svou rodinou a přáteli na procházce, když je z ničeho nic srazil namol opilý řidič. Zatímco děti zůstaly nezraněny, jejich rodiče tolik štěstí neměli. Rudolf při nehodě přišel o manželku a sám utrpěl velmi těžká zranění. Kompresní zlomenina posledního hrudního obratle pro něj znamenala několikatýdenní pobyt v nemocnici a hrozbu vážných zdravotních problémů do budoucna. Ačkoliv zůstal sám se dvěma malými dcerami, z nehody se rychle oklepal a podruhé se oženil. Do rodiny zanedlouho přibyl také vytoužený syn.

Zdravotní problémy Rudolfa dostihly před necelými třemi lety, následkem dřívějších zranění začal mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali skoliózu páteře a koxartrózu kyčelních kloubů druhého až třetího stupně. „Když jsem začal do práce jezdit na kole, bolesti kyčlí ustoupily a jejich hybnost se zlepšila. Ne však nadlouho. Zatímco ještě před rokem jsem dokázal vlastními silami dojet do centra města, letos mi to samé s ohledem na postupující koxartrózu dělá obrovské potíže. Síla z nohou jako by se vytratila, přídavný elektromotor by mi proto velmi pomohl. Na cestách do práce i při výletech po okolí,“ vysvětluje Rudolf. „Když chodím pěšky, každý vidí hendikepovaného. I nasednutí na kolo mi dělá problémy, ale když se vytáhnu do sedla a šlápnu do pedálů, cítím se jako zdravý člověk.“


 

ZÁŽITKY S ELEKTROKOLEM

Povzbudit všechny ty, kteří si v životě prošli podobnými peripetiemi jako Rudolf, Judita a Pavlína s Martinem a hledají způsob, jak svůj příběh navrátit do těch správných kulis. Úkolem projektu Apache mění život není jen pomáhat, ale také pozitivním příkladem inspirovat ostatní. Ať už jsou vaše osudy jakékoliv, začtěte se do příspěvků našich hlavních aktérů a odpovězte si na otázku, zda by i vám elektrokolo nemohlo pomoci k lepším zítřkům. Rudolfa, Juditu i Pavlínu s Martinem jsme poprosili, zda by nám čas od času nepřispěli svými zážitky zpoza řídítek. Pevně věříme, že následující řádky dodají novou energii všem, kteří již více nechtějí přešlapovat na místě a touží svému životu dopřát příval čerstvého větru do plachet.

 

Splněný sen - Na kole do práce! / Z deníku Judity Klosákové

Díky projektu Apache mění život se mi splnil sen. Už několikrát jsem jela do práce, místo městskou hromadnou dopravou, na kole. Apache mi půjčil kolo trekingové elektrokolo MATTO E5. Moje shrnutí: Nejela jsem 1132,9 kilometrů. Moje nejdelší trasa byla 50 kilometrů kolem řeky do Vraného nad Vltavu a Zbraslav. Moje nejhezčí trasa byla 46 kilometrů dlouhá a vedla z Barrandova na Karlštejn. U použití baterie záleželo vždy na terénu. Na rovinkách a po Praze mezi lidmi jsem jezdila bez baterie, přidávala jsem si vždy do kopců a náročnějších terénů. Baterie mi několikrát urychlila dojezd na přívoz, takže jsem díky ní stíhala loď a dojela včas do práce. Stejně tak byla hodně znát dopomoc motoru v případě, kdy jsem jela podél řeky a foukal silný protivítr. Hodně cestu proti větru zpohodlnila. Většinou jsem se vracela a na baterii chyběly jen 2, maximálně 3 dílky.

Jaké mám zkušenosti s dobíjením kola? Pokud se vyřeší problém s umístěním kola blízko elektrické zásuvky, není problém. Kola jsme nabíjeli hned po dojetí a za několik hodin bylo plně dobito. Manžel si koupil elektrokolo APACHE MANITOU. Kolo si vyzkoušel při předávání kol ve Žlutých lázních a zamiloval si jej. Naposledy jezdil na kole jako dítě, pak si kolo jen několikrát vypůjčil během dovolené na krátkou vyjížďku a teď, během léta, vyrážel na kole provětrat si hlavu. Jeho vyjížďky byly pravidelně kolem 50 km. A protože má horské kolo, tak projížděl a zkoušel různé terény a baterku značně využíval. Mezi tři velké plusy kola patří: Pohodlná konstrukce a sedlo. Dostatečně bytelná, takže nemám strach na tomto kole jezdit. Dlouhá výdrž baterie a snadné nabíjení. Díky kolu tak mám mnohem větší svobodu. Každá cesta na kole do práce je jiná, barevnější, veselejší a i když z práce jezdím unavenější, o to víc jsem šťastná. Je tu super. Děkuju moc celému projektu i svému teamu Apache.

 

Apache je skvělý pomocník / Z deníku Pavlíny Holubcové a Martina Petráska

Dostali jsme zapůjčené kolo Apache Manitou a za tři měsíce jsme s Martinem 200km. Vzhledem k tomu, že jsme jezdili stále do kopců a s přídavným poměrně těžkým vozíkem, měli bychom s sebou určitě vozit druhou náhradní baterii. Baterii využíváme téměř po celou dobu jízdy. Na jedno nabití jsme nejvíc ujeli v kopcovitém terénu 23 kilometrů. Mezi největší pozitiva určitě patří pohodlnost a možnost ho v pohodě dát do auta. Kolo se mi nám líbí i na pohled a skoro všichni naši kamarádi kolo obdivovali stejně. Mezi zápory musíme zmínit absenci zvonku a blatníků pro jízdu v dešti. Pro jízdy do Krkonoš, kde bydlíme si musíme pořídit i druhou baterii. Život se nám změnil zásadně - od jara do zimy máme aktivní program pro společné trávení času při sportu. Jakmile bylo slušné počasí, vyráželi jsme na společné vyjížďky. I já sama jsem se dostala na kole do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Někdy potřebuji narychlo odjet z domu na poštu nebo do obchodu a i pro to je Apache výborný pomocník, protože vím, že se rychle vrátím za synem domů. Zapojím vozík, odejdu, přijedu. Martin potřebuje 24 hodin denně péči, tak čas, který díky kolu ušetřím je k nezaplacení. Díky projektu Apache mění život a kolu Manitou jsme získali nového koníčka a už plánujeme, kam příští rok vyrazíme. Martin by rád projel některý úsek cyklostezek kolem Dunaje, já bych se chtěla podívat do Schwarswaldskéholesa. 

 

Na kávu do Rakouska / Z deníku Rudolfa Žiaka

Podarilo se mi „ukecať“ spolužiaka Pavla z detstva a aj terajšieho suseda z Devínskej Novej Vsi k cyklo výletu do Hainburgu na jejich výtečnou kávu. Pri tejto ceste sa opäť jednalo o minimálne prevýšenia od rieky Moravy k veľtoku Dunaju pretekajúcemu cez Hainburg nad Dunajom, kde sa Dunaj meandruje a vytvára aj tiché zákutia, ktoré sú aj ochranársky chránené ako Dunajské luhy (Národný park Donau-Auen), kde sú zakázaní dokonca aj bicyklisti a na hrádzi sa môžu prechádzať iba peší turisti. V podstate sa išlo v smere hydraulického sklonu rieky Moravy, resp. blízkeho Dunaja. Táto cesta mala najvyššie prevýšenie na moste Slobody, kde sa bolo potrebné postaviť do pedálov, resp. bolo treba pridať vyšší stupeň asistencie elektromotora APACHA (3. stupeň), a mohli sme sa nechať odfotiť na najvyššom mieste mosta. V diaľke na horizonte nad pásom zelene v osi mosta je vidno žlto červenú stavbu (so žltou fasádou a červenou strechou) letného sídla Márie Terézie - Schlosshof. Tesne pred parkoviskom do Schlosshofu je odbočka doľava na malú dedinku Markthof, cez ktorú vedie skratka do Hainburgu, oproti oficiálnej trase „Carnuntum – Schlosshof – Bratislava Tour“, ktorej oficiálna mapa je na fotke dole. Táto oficiálna trasa, ktorá prechádza Devínskou Novou Vsou, Schlosshofom, Engelhartstetten, Stopfenreuth, Hainburg, Wolfstahl, Bratislava – Prístavný most, a popri Dunaji cyklotrasou na Devín a koniec opäť v Devínskej Novej Vsi. Tento cyklookruh „Carnuntum – Schlosshof – Bratislava Tour“ meria cca do 50 km.

 

Kolem řeky do Vraného nad Vltavou / Z deníku Judity Klosákové

Dřívější příchod domů z práce nám umožnil s manželem vyrazit na podzimní projížďku kolem řeky do Vraného nad Vltavou. V první školní dny bylo  ještě sluníčko a krásné počasí. Trasa vedla Chuchelským hájem ke kostelu Sv. Jana Nepomuckého s výhledy na Velkou Chuchli a Modřany. Pak jsme lesem sjeli na cyklostezku a v Lahovičkách se nechali do Modřan převézt přívozem. Přijelo nás na kole víc a tak nás pan převozník vzal i mimo jízdní řád. No a pak už celá krásná cesta podél řeky (a vlakových kolejí) do Vraného. Míjeli jsme několik různých občerstvení a na cestě domů jsme poseděli nad výbornou bramboračkou a nakládaným hermelínem na zahrádce U posledního Kelta. Posilnění jsme pak projeli i zajímavou lávku přes řeku, s příčnými bariérami a po cyklostezce Prokopským údolím dorazili domů. Krásně strávené odpoledne, bylo to super.

 

Další kilometry v nohou / Z deníku Rudolfa Žiaka

Víkend, bol korunovaný nielen vzdialenejším výjazdom, ale aj primeranou dávkou adrenalínu, hoci nie takou akú by človek zažil za plnej premávky v pracovnom týždni. Trasa medzi Devínom a vodným zdrojom pre Bratislavu – ostrovom Sihoť, je totiž po klasickej hradskej (ešte z čias socializmu) bez krajníc a bez samostatnej cyklistickej trasy.  Až tu zistíte, aké pevné nervy máte, keď niektorí vodiči vás míňajú nie zriedka „tesnotkou“ aj na 15cm od vás a ešte navyše rýchlosťou, ktorá prekračuje aj o 30 km/h TU povolenú rýchlosť 50 km/h. Ale nájdu sa aj vodiči – tiež asi cyklisti, ktorí vás bezpečne obídu až v susednom jazdnom pruhu. Tých touto cestou pozdravujem a želám im mnoho kilometrov bez nehôd. 

Pre ilustráciu prikladám aj fotky so stavom km pred a po cestách na jedno nabitie baterky. Ako je vidno, LCD ukazuje po ceste stav 190,10 km a jednu čiarku z piatich v stave baterky. Je to celkom slušný dojazd na jedno nabitie takmer 104 km, ak beriem do úvahy svoju hmotnosť do 105 kg, takmer sústavné protivetre na polovici kilometrov + asistencie do kopcov.

Celá cesta bola viac menej pohodová, po rovine, príp. do mierneho a dlhšieho kopca. Pri výjazde z Devínskej Novej Vsi sa môžete rozhodnúť či použijete bývalé „pohraničiarske cestičky“ bližšie k rieke Morave, kde už miestami prerastajú korene stromov cez bývalý asfalt, alebo miestami už asfalt aj chýba, alebo už od začiatku budete jazdiť po ceste spolu s automobilmi, ktorá v tomto úseku je pomerne bez dier na vozovke, a navyše za Devínom ste už pripravený na súboj o rovný asfalt spolu s automobilmi. Z mosta pri domčeku sa vám otvorí aj takýto pohľad na divočinu na ostrove Sihoť. Možno aj vďaka divočine a dunajským štrkopieskom je voda z tohto vodného zdroja hodnotená ako najkvalitnejšia voda v rámci bratislavských vodární a ostatných zdrojov.

Pri obiehaní záhrady, ak pribrzdíte a stočíte riadidlá smerom k Dunaju otvoria sa pred vami aj takéto rozprávkovo – relaxačné zákutia vodáckej zátoky, kde by vás iste nenapadlo, že ste len cca 2,5km od rušného centra mesta. A na rozlúčku v 1. časti mojej cesty do práce ešte pohľad na obnovený Starý most – bývalý starý most červenej armády, podobný tomu pôvodnému prvému mostu v Bratislave, ktorý dal postaviť Franz Josef, a ktorý aj niesol meno podľa neho. 

 

Splněný sen - na kole do práce! / Z deníku Judity Klosákové

Díky projektu Apache mění život se mi splnil sen. Už několikrát jsem jela do práce, místo městskou hromadnou dopravou, na kole. A je to super. Tramvají, metrem a autobusem mi to trvá do práce na trase Barrandov - Holešovice něco kolem 50 minut. Většinou v dopravní špičce, takže všechny dopravní prostředky jsou narvané k prasknutí. Kolo mi v tomhle dalo obrovskou svobodu. Trvá to jen o nějakých 10-15 minut déle a můžu se rozhodnout, kudy vlastně do práce jet chci a co chci cestou vidět a zažít.

Je to jiné, kdy ráno jedu kolem vlaků na Smíchovském nádraží, přes Újezd a dál přes Kampu a kolem Karlova mostu. Je to krásná cesta kolem řeky s vyhlídkou na památky, ale díky „kočičím hlavám“ na ulicích jsem byla dost vyklepaná. Na ranní probuzení ale super. Další možností je na Újezdě zabočit na most a vydat se k Národnímu divadlu, přes Můstek a Václavské náměstí na Florenc. Ráno se tady nemotá moc turistů a tak se stihnete s dalšími cyklisty pozdravit a popřát si hezký den. Většinou si pak cestu ještě natáhnu přes Karlín a Rohanský ostrov na Libeňský most. Cyklostezka tu vede kolem golfu, kavárničky s hřištěm, kde se pravidelně k večeru griluje a hraje se plážový volejbal. Je tu i další přívoz, ten do Holešovic. Tohle všechno mě ještě čeká vyzkoušet. Páteční cesta z práce byla taky úžasná. Manžel, který si také koupil elektrokolo Apache, na něm za mnou přijel, přejel přes řeku přívozem na Výtoň a pak jsme se spolu projeli po nábřeží pod Vyšehradem na další lodičku - přívoz směrem na Lihovar, odkud jsme pokračovali přes Hlubočepy a Prokopské údolí až domů. Krásný závěr pracovního týdne.

Na kole je fajn, že se můžu kdykoliv zastavit a kamkoliv si zajet. Když jsem se vracela z práce naposledy (to jsem šla do práce výjimečně i v sobotu), podívala jsem se na to, jak se na „Václaváku“ hraje basket a na platformě u Národního divadla prošla Dizajn market, s obrovskou nabídkou krásných šatů, sukní a dalších výrobků od různých českých tvůrců. Z tramvaje bych kvůli tomu nevystoupila, z kola to bylo snadné. Díky kolu tak mám mnohem větší svobodu. Každá cesta na kole do práce je jiná, barevnější, veselejší a i když z práce jezdím unavenější, o to víc jsem šťastná. Je to super. Děkuju moc celému projektu i svému teamu Apache.

 

Další víkend v sedle / Z deníku Rudolfa Žiaka

Ďalší víkend, po riadne „odmakanom“ pracovnom týždni, sme sa s Hátatitlom rozhodli otestovať či budeme stíhať za mladými junákmi plnými energie. Našťastie sme stíhali s „mlaďasmi“ po rovine a v miernych kopcoch s protivetrom na 2 stupni a na „maxi stupákoch“ najviac na 4 stupni asistencie. Pri tejto ceste sa opäť jednalo o prevýšenie od rieky Moravy k podhoriu Malých Karpát, do mestečka známeho ešte z čias Rakúsko – uhorskej monarchie, kedy miestny roľníci vozili čerstvú a aj kvasenú kapustu, čiže „ZELÉ“ nielen na trhy do Viedne, ale údajne aj na samotný dvor Márie Terézie, čiže išli sme do „záhoráckeho“ mestečka do Stupavy. Táto cesta mala prevýšenie 61 m výškových na 13,1 km, čo je priemerné stúpanie 4,70 %o.

Celá cesta bola viac menej pohodová, po rovine, príp. do mierneho kopca, až na 2 úseky, kde sa bolo treba aj postaviť do pedálov. Tieto 2 kopce som posledné 2 roky zdolával už len tlačením bicykla do kopca. Stúpaní v lesíku, kde dvaja tlačia bicykel a tretí „nadupaný“ športovec to ťahal na bikeu až na samý vrch. Dnes to s asistenciou APACHA išlo super na strednom kolečku vpredu a na najväčšom vzadu (z 27-mych prevodov) a tiež až na samý vrch, kde na konci tohto stúpania nastalo fotografovanie nad diaľnicou D2 z Bratislavy do Prahy.

Stupava, ako som písal už vyššie, je známa okrem veľkého rybničného hospodárstva aj svojou typickou plodinou – kapustou, ktorá sa volá po záhorácky „ZELÉ“, a preto sa tu každoročne konajú slávnosti „DNI ZELÁ STUPAVA“. Pre tých, ktorí by sa radi pozreli aj osobne na tento festival „DNI ZELÁ 2017“, kde sa zúčastnia aj umelci zo susedných regiónov, z Dolného Rakúska, Južnej Moravy a Západného Maďarska, ktorý sa koná tento rok posledný víkend septembra (čiže září), si odporúčam pozrieť pre viac informácií na internete.

 

Pozdrav z Krkonoš / Z deníku Pavlíny Holubcové a Martina Petráska

Dnes byl sraz na Rumové cestě, trasa vedla přes Dolní Dvůr, Hanapetr (870m.n.m), Klecandu, Hříběcí boudy a Strážné. Pak Tataráček a pivko ve Vrchlabí a přes Třídomí do Valteřic. Už máme najeto 235 kilometrů. Baterie zvládla převýšení naprosto v pohodě. Po dojezdu domů zbyla ještě i malá rezerva. Rádi bychom se podívali  na Luční boudu, ale to už asi budeme muset dobíjet.

 

Nedělní vyjížďka / Z deníku Judity Klosákové

V neděli jsem využila hezkého počasí a toho, že manžel byl v práci a jela provětrat elektrokolo. Padl první třicetikilometrový okruh. Nejdřív to tak nevypadalo, ale kilometry se postupně nasčítávaly. Vyrazila jsem z Barrandova do Hlubočep po trase autobusu, abych zjistila, jaký ten „padák“ je na kole. Na první jízdu nic moc, sjížděla jsem ho s velkým respektem, ale s trochou tréninku a najetými kilometry to půjde. Pak už jsem pod kopcem najela na krásnou cyklostezku, která mě kolem řeky vedla až k Lahovickému mostu s výhledy na Berounku. Cestou jsem potkávala spoustu cyklistů, ale i koňáky. Když potkáte na kole koně, tak je to krásný zážitek. V každém případě jsem je na cyklostezce nečekala. Taky jsem zjistila, že se tam na jedné malé farmě dá koupit kozí mlíko, tak kdyby to někoho zajímalo, vím, kam zajet.

Dojela jsem na Zbraslav a odtud zamířila kolem tržnice v Lipencích do Radotína, podívat se, jak vypadá tamní přírodní koupaliště Biotop Radotín. Mají tam super zamykatelné stojany na kola, což je pro cyklistu bonus a hned naproti koupaliště je i největší tújové bludiště v Čechách, takže zajímavý tip na letní výlet s dětmi.

Pak už jsem mířila k domovu, do kopce přes Lochkov (díky elektrokolu to byl nenáročný výšlap) a Slivenec, kolem Chuchelského háje zase až domů, na Barrandov. Moc se to vydařilo.

 

Nejlehčí převod jsem vyměnil za střední, kopce vyjedu bez potíží / Z deníku Rudolfa Žiaka

Vyskúšali jsme zdolať prevýšenie od rieky Moravy na podhorie Malých Karpát (opäť aj na 5 stupni), do malebnej dedinky Marianka, ktorá okrem iného disponuje aj príbehmi, z ktorých dýcha história. Táto cesta mala prevýšenie 112 m výškových na 9,5 kilometrů, čo je priemerné stúpanie 11,80 %o. Tento kopec som naposledy zdolával na bicykli minulý rok na najľahšom prevode, t.j. najmenšie kolečko vpredu a najväčšie vzadu (z 27-mych prevodov). Dnes to s asistenciou APACHA išlo famózne na strednom kolečku vpredu a aj na strednom vzadu (z 27-mych prevodov). Inak zmapovanie trasy robím preto v režime pre chodcov, lebo ani kúzelník google nevie nájsť oficiálne verejné cyklistické cesty do navštívených destinácií. O tejto absencii cyklistických ciest som hovoril aj pri preberaní APACHA v Prahe. Túto verejnú absenciu činností nahrádzajú na Slovensku obyčajní ľudia - nadšenci cykloturistiky.

 

Náš život s Apachem / Z deníku Pavlíny Holubcové a Martina Petráska

Zdravíme Vás z Krkonoš a posíláme nové zážitky s Apachem. Za minulý týden jsme zvládli výlet na Rovinka na Benecku, na Labskou přehradu a taky jsme vyjeli na kopec Sovinec nad Valteřicemi. Máme už najeto  sto padesát kilometrů a chystáme se na delší cesty, protože už odhadneme výdrž baterie, a taky dobu, po kterou Martin vydrží ve vozíku za kolem. Doufáme, že počasí vydrží a my se brzy podíváme k prameni Labe  a na Boudu u Bílého Labe.

 

Do mého života se vrátila radost / Z deníku Judity Klosákové

Přišla jsem z práce, vzala kolo a jela objevovat. Najednou zjišťuji, jak mám díky kolu víc možností. Bez kola jsem sice vyrážela ven na procházky, ale byly kratší a většinou na stále stejná místa v nejbližším okolí a v docházkové vzdálenosti. S elektrokolem dokážu bez problému za hodinku a půl objet trasu měřící 15 - 30 km a nemusím brát ohled ani na okolní kopce. Z našeho Barrandova tak prozkoumávám cyklostezky kolem řeky na obě strany - ať už do centra nebo na Radotín a Zbraslav, nebo si vyšlápnu na okolní kopce - ten nad Chuchlí nebo Dívčí hrady s krásnými výhledy na celé město. Stojí mi to za to, na chvilku „vypadnout“ a jít se projet a tak se kolo zatím „venčilo“ úspěšně každý den. Moje nejoblíbenější trasa vede přes Prokopské údolí k řece, pak přes Malou Chuchli a Chuchelský háj na kraj Slivence a přes Barrandovskou Lesní ZOO domů. Bylo to asi patnáct kilometrů a cestou jsem ochutnala úžasné ostružiny rostoucí hojně hned vedle. Potkala jsem zajímavou dopravní značku (Pozor na lodě!  U Veslařského klubu USK Praha). Užila si pohled na modrou oblohu kousek od Slivence  a navštívila zvířátka v Lesní ZOO. Mám velkou radost, že jsem v pohybu a poznávám nové cesty. Hledala jsem si možnosti, kudy a kam vyrazit a moc mi nevyhovují klasické servery.  Hledala jsem tedy i jiné možnosti a objevila web www.prazskecyklostezky.cz. Je můj oblíbený společník při plánování výjezdů už jen proto, že nabízí kromě výběru konkrétní cyklostezky i možnost filtrování a výběr podle počtu kilometrů a náročnosti terénu.  Tak to třeba bude pro některé cyklo-chtivé Pražáky nová a zajímavá informace.

 

Martinův první kopec / Z deníku Pavlíny Holubcové a Martina Petráska

Poprvé jsme vyrazili tak trochu narychlo kvůli počasí. Předpověď na další dny nevypadala dobře, takže hned jak skončila bouřka, sbalili jsme nejnutnější věci a vyrazili s kamarádkou Jolanou na vyjížďku směr Strážné a Dolní Dvůr.

Už ve Vrchlabí jsme museli přečkat první průtrž mračen v podloubí zámku, ale jakmile se ukázalo sluníčko, pokračovali jsme dál. Tak moc jsme se těšili na první cestu a na to, že si konečně užijeme prázdniny. Letos nás nečeká žádná zahraniční dovolená, pouze výlety na kole. Strážné leží ve výšce  798 m.n.m. , takže bylo před námi  překonat více než 300 výškových metrů do kopce. Bez elektrokola bych sama Martina nevytáhla. Vozík, na kterém vezu Martina - svého syna, který bohužel sám šlapat nemůže, je celkem těžký. Musela jsem šetřit baterii, takže celý kopec jsme jeli pouze s pomocí na jedničku, maximálně dvojku. Vyjížděli jsme totiž ne s úplně plnou baterií a neměli jsme zkušenost, jak velkou podporu nám baterie zajistí.

Restaurace na Strážném byla otevřená a my jsme rádi doplnili energii na cestu zpět. Cestou jsme zachránili jedno ptáče, které vypadlo z hnízda přímo na silnici, viděli jsme pštrosa na zahradě a taky nového Kodiaqa. To vše nám hlásil Martin cestou, já hlavně hlídám díry na silnici a stav baterie. Už před Vrchlabím jsme měli pouze jednu čárečku na baterii a já se bála, že budu muset šlapat Valteřičák i s Martinem sama bez motoru.  Ale Apache nás nezklamal, baterie vydržela nejen na Valteřičák, ale dokonce i na kopeček k našemu domu. Ještě ten večer Martin začal plánovat naši další cestu a já se i přes únavu těším na naše další zážitky.